FotÅ™ík je ďábel

Tweet

Ráno mě vzbudil zamrzlý nos, přes který jsem nemohl dýchat. Pomalu jsem se oblékl a vyrazil o patro níž na snídani, která už byla připravena.

Na mou počest (asi) přišel o život sumec, který ještě v noci plaval ve veliké kádi, den na to si ale musel zaplavat v nějaké chilli omáčce. Snídaně byla formou “hot pot”, tedy na mikrožidličkách se tísní mraky lidí, topení ohřívá velikou pánev a my si v ní vaříme rybu. Během snídaně se na prvního cizince v tomto městě přijelo podívat celé příbuzenstvo, které mě naštěstí tolik rozptylovalo, že jsem se nestihl opít. Fotřík mě totiž i přes moje protesty “ráno fakt ne” začal hostit pivem a jak jsem se později dozvěděl, že když tu někdo někoho má rád, tak hodně pije. Mě musí asi milovat, protože sám zbouchnul k snídani sedmičku čtyřiceti procentní kořalky. Taky jsem dostal největší pantofle co se jim podařilo sehnat, takže už mi ven kouká jen půlka paty. Amazing.

Nastal čas vyrazit do města a pokoupit nějaké hadříky pro mě. Docela zásadní problém v místě, kde všichni měří max. 160. Nakonec tedy kupuji za neuvěřitelných 1200 Kč svetr v nějaké super luxusním krámu a můj rozpočet se okamžitě tak smrsknul, že originál čepice PUMA už musí být za 14 Kč, ponožky za 10 Kč a trenky za dvacku. Stále jsem ještě věřil, že můj batoh bude brzy tady takže jsem si koupil jen 4 ponožky a dvoje trenky. Původně jsem chtěl jen jedny a jedny, ale když jsem viděl těch 8 očí jak mě sleduje a duchu si určitě říkají “kolik si schválně vezme těch ponožek na 5 dní” tak jsem tam hodil čtvery, poslechl si pochvalné zamumlání a šlo se dál.

Cestou domů chtěla Rachel se svým přítelem pokoupit ještě nějaké výbušniny, což mě zajímalo, takže jsem trochu prozkoumal místní ceny. Deset těch dlouhých trubek jsem koupil za 10 Kč. Oh, my good!

Po návratu z nákupu jsem potřeboval na velikou. Turecký záchod. “Enjoy yourself”. Tak si tak pěkně kadim, asi po dvou dnech a trochu jsem jim tu malou dírku zacpal. Dost. Už tam liju třetí kýbl a nepomáhá to. Náhle slyšim bratra, jak na mě volá ať jdu na oběd. Je vytrvalý a vleze až za dveře. Už jdu, volám na něj. Ok, a odchází. Dalších 10 kýblů a nic. Pořád je tam. Už jsem celkem zoufalý. Za dveřmi se opět zjevuje bratr a ptá se, jestli už jdu, že je oběd ready a jestli je všecho v pořádku. BOŽE!!

K obědu bylo pro mě připraveno speciální pohoštění. Slepice, která nebyla koupena ale pocházela od tety, která ji chovala už velmi dlouho. Jako významnému hostu se mi do misky dostalo spousty dobrot, jako hlava, mozek, pařáty atd. Bylo opravdu těžké to sníst, musel jsem to hodně zapíjet, což si fotřík mylně vysvětlil jako že s ním chci soutěžit, ale já měl na paměti to ráno, takže jsem z toho rychle vycouval. Taky mě trochu znervózňovalo, že si nabíral obrovská sousta chilli semínek (ano, jen semínek) a jen tak bez přílohy je žvýkal v puse.

Snažil jsem se vyhnout jedné věci, ale asi není úniku. Rachel koupila bratrovi vrtulník a požádala mě, abych ho s ním naučil. Když jsem bratra viděl tak jsem se modlil, aby k němu měla spousty náhradních dílů. Na mou přímou otázku se mi bohužel dostalo negativní odpovědi. Ani jeden díl. Oh! Jak takový nemehlo něco naučit a přitom se vyhnout tomu, že to za minutu zničí a ani to nebude čím opravit. Jak předejít tomu smutku? Ještě tu je možnost, že tu nebudou mít křížák, ovladač je v módu jedna a s tím já neumím.

Musím jít. Zatímco tu píšu tento článek, tak bratr už 3x přišel s “may i come in?” a fascinovaně zíral na moje zkřehlé prsty. Prý na mě čeká dole s tím modelem. Teach how to fly.