Jing jang

Tweet

Prázdniny jsou pryč. Těžko mohly být kontroverznější.

Spousty lidí se mě ptal, když jsem se vrátil do Česka a byl tu už asi 3 týdny, “jaktože jsi tak dlouho doma?” Moje odpověď byla, že jen blázen by jel někam na dovolenou, když je tu tak nádherné počasí. Celý červenec svítilo sluníčko, každá buňka hltala paprsky tepla, tělo doslova kypělo energií kterou jsem si vybíjel na kole, abych mohl alespoň spát. Každé ráno mě budila sluneční zář, jenž mi ohřívala tvář. Bylo něco po půl sedmé. Rád jsem se oddával tomuto pocitu, než jsem pomalu vstal a vyrazil jsem na milované kolo, odjet si své ranní kilometry. Miloval jsem ten pocit, kdy ještě většina lidí spí a já se s nimi nemusím dělit o tu nádheru, která proudí z nebe. Zřetelně jsem vnímal, jak se den co den vedle mě příroda probouzí a byl jsem štastný.

Den utíkal příjemně. Jelikož nám přestaly stačit staré prostory tak jsme RCKING přesunuli do nových, větších a hlavně podzemních. Je tam stálá teplota a tak se i ve vedrech pracuje moc hezky, nesrovnatelně lépe, než ve výhni kanceláří. A každý večer, jakmile práce skončila, bylo pořád spousty času na kolo, beach volleyball, tenis… cokoli..

To byl červenec.

Srpen to vzal z druhého konce. Z toho konce, který se na srpen opravdu nehodí. Bylo to troufalé, drzé, neurvalé a hlavně podpásové. Každý, kdo se těší na léto, musel být zklamán. Hnus. Déšť. Záplavy. Déšť. Zima. Déšť. Kosa. Déšť. Tma v osm. Né kvůli západu slunce. Kvůli mrakům. Déšť. Tma ve tři odpoledne. Déšť.

První dny, možná týdny jsem si to užíval. Konečně byl čas si doma vyprat, vyžehlit, přečíst knížku. Opravují nám zrovna panelák a anténa není připojená. A tak televizi, kterou jsem si zapnul tak 3x týdně jsem nezapnul už tak měsíc. Jen knihy. Objevil jsem báječné. Neuvěřitelný román Tchaj Pan ale i další. Jenže..

Déšť.

Déšť.

Každý den. Po několika týdnech je to prostě moc. Není to tu sice tak jako v Asii kde začne pršet a prší třeba 40 dní. Proudy vody. Po silnicích se valí odpadky. A nepřestane ani na chvilku. Ten náš déšť je jiný. Je studený. A zima umocňuje nepříjemné pocity. A tak jsem zjistil, že po měsíci zvaném srpen se už tady necítím jako na dovolené. Nelíbí se mi to.

Příští týden letím do Osla. Zní to jako bláznivý nápad, letět na sever, ale paradox je ten, že tam je tepleji než u nás. Střední Evropa je totálně mrtvá a už i na tom severu je mnohem lépe. A když je letenka za 2000 Kč… Moc se těším. Už dlouho mám v hlavě myšlenku, že některé severské země mohou nabídnou přírodu porovnatelnou s Novým Zélandem, ale přitom cena za letenku porovnatelná není.. Takže týden v Norsku jen s mým kolem a nejlepším kamarádem. Zní to jako balzám.

Chvilku po návratu poletím někam s rodinkou. Viktorka je už dost stará (v pátek slavila 1. narozeniny) aby si vyzkoušela létání. Neuvěřitelně se těším.

Pak mě čeká cesta někam do Asie s jedním kamarádem a nedlouho po té ještě jedna cesta s kamarádem druhým, prý New York nebo Sýrie. Zajímavý výběr. A pak už osiřím v Hong Kongu, kam se chystám na nějaký veliký veletrh, omrknou jak mi šlape kancelář atd. Ještě bych rád stihnul Kolumbii kam jsem pozván kolem vánoc, a po Novém roce cestu kolem světa.

Možná někomu připadá můj život rozlítaný. Mě vlastně taky. Ale já opravdu nemám rád počasí, které mě ubíjí. Líbí se mi španělé, italové a vůbec všechny ty jižanské národy. Jak jsou temperamentní. Myslím, že za to hodně může počasí. A já bych mu rád šel naproti. A tak prostě pokud chcete někam vyrazit a máte místo, just let me know..

Vzhůru za sluníčkem! 🙂