A vodku, pít budete?

Tweet

V Armenii člověk na kole moc kiláků nenajede. Není šance, protože lidi vás šlapat nenechají.

Původně jsem nechtěl psát z mobilu, co se dělo a tak. Že si to jako zapamatuju. Ale po dvou dnech to nedávám. Musím psát hned. O tom, jak nám při každé zastávce nabizeji nocleh. Jak nás zdarma hostí. Jak bezvladneho Jirku naložili do Volhy a plukovník mu osobně otevřel dveře v řeznictví, kde jsme zdarma spali. O snídani, která byla u prodavače potravin doma, stala 130 Kč a obsahovala flašku vina, 3 piva, 10 vajíček, klobasy, šunku, vodu, kafe, rajčata a další zeleninu. O oslavě narozenin, kam nás spontánně pozval oslavenec a servirovali nám vybrané armenske pochoutky mnoho hodin. O rybarich, kteří nám zdarma dělali kafe, dolili vodu do bidonu a nechali Jirku koupat se sumecky. O ridici, který nás ochotně nabral u hranic a Azerbajdzanem a svezl nás přes ty nejhorší kopce.. nekonecne mnoho zážitků za dva dny od nekonecne mnoho fantastických lidi. Arménie mě šokuje. Každým okamžikem. Je to jiné než v jiných pohostinnych zemích protože tady jste doslova nuceni k jejímu užívání. Je to příjemné, krasne, lidské. Úžasný pocit z toho, že druzba v ryzí podobě na této planetě pořád existuje. Hlavně ve stínu petitisicoveho Araratu.