Cesta na Hawaii

Tweet

Tak anabáze skončila. Po 32h od chvíle co jsem vešel na letiště v Praze jsem v Honolulu.

Tak nejprve Praha. Balení kola na červeném koberecku, neduverive pohledy, vyzyvave pokaslavani a tak, ale nakonec po zjištění že ten otrapa s velikou krabici opravdu letí v Prestige class i úsměv.

Malem jsem zadrel, neb jsem si vzal jen pas s US vizem (mám dva) a ten mi konci za 5 měsíců. Letusce se to nezdálo, neboť všeobecně platí úplně debilni pravidlo o nutnosti platnosti pásu ještě 6 měsíců po návratu. Naštěstí se zjistilo, že amici jsou v tomhle normální a stačí jim platnost po dobu pobytu, což je logis.

Pak kolo. Už jsem měl připraveny email s potvrzením od Korean Airlines, že za kolo se nevybírá žádný příplatek pokud se vejde do povolené váhy. Ja měl 2x 30kg, takže fox. Paní na přepážce někam volala a pak že teda jo.

Salonek Ruzyně. 10+ hodin do Seoulu. Zmáčkl jsem tlačítko, ze sedačky se stala postel a vzbudila me usměvavá korea.

Salonek, pivo co se samo natočí a nástup do dalšího letadla směr Tokyo. Bylo to jumbo a ja byl pozván do prvního patra, což bylo velmi mile překvapení. Nahoře jsme seděli jen 3 a měl jsem pocit, že letím soukromým letadlem, přesně jak sliboval letacek.

Původně jsem si myslel, že v Seoulu vytáhnu kolo, ale k mému údivu tam bylo víc sněhu než v ČR. Takže i odlet se protáhl o půl hodiny s tim, že musí očistit letadlo od ledu.

Nad Tokyem nám pilot oznámil, ze kvůli hustemu sněžení nemůžeme přistát a budeme asi hodinu kroužit ve vzduchu. Na obrazovce to kreslilo pěkné obrazce a letuška nás rozmazlovala pridelem různých dobrot a koktejlu.

Dosedli jsme asi 21.50, přičemž odlet do Honolulu měl být v 21.20., ale tím samým letadlem, takže žádný stres. Mírná nejistota nastala po výstupu, když jsem zjistil, že ten den bylo kvůli hustemu sněžení zrušeno už 615 letů. Všude na zemi se povalovali lidi a ja poprvé viděl desítky napisu CANCELED tak jak je znám ze zpráv.

Korean Air měla přímo u naší nástupní brány salonek, tak jsem se uchýlil tam a čekal. Byl jsem ubezpecen, že poletime hned co uklidi v letadle.

Nastupovalo se něco po půl jedenácté a ja dostal stejnou sedacku, ovšem teď už to bylo skoro úplně plné.

Pilot nám oznámil, že musíme počkat asi půl hodiny než uklidi runway. Následně nám oznámil, že silně sněží a musíme čekat půl hodiny, než se to uklidní. Pak nám oznámil, že musí odledovat letadlo a to vezme tak půl hodiny. Pak nám oznámil, že musíme tak půl hodiny počkat, než uklidi odletovou dráhu. Pak nám oznámil, že musíme asi půl hodiny počkat, protože fouká silný vítr. Co oznámil dále netuším, to jsem už usnul.

Vzbudil me pohyb letadla. Z okénka jsem viděl pozemní cetu jak stojí v řadě a mávají nám. Myslím, že jsme byli jediné letadlo co tehdy odletlo.

Byl jsem tedy dost rád, že cestuji business class, tohle bych fakt nechtěl zažít v turistické třídě. Na druhou stranu vlastní patro bylo sice prima, ale sedačky byly mnohem lepší v tom normálním letadle. Mají tam nový typ který se umí úplně narovnat a máte tak vlastně postel. Tady uz byl zub času znát a i po narovnání to zůstalo třeba v úhlu 20 procent a klouzal jsem dolů.

No nakonec všechno dobře dopadlo a po neuvěřitelných 32 hodinách od vstupu do letištní haly v Praze me přivítalo stylove letiště v Honolulu a nepříjemné imigrační procedury, kdy drepite ve frontě a nesmíte si do ruky vzít ani mobil nebo ctecku a ten čas si trochu zkrátit. I tady jsem byl rád, že jsem přeskočil obsah celého letadla a přišel na řadu tak o hodinu dřív než normálně.

Tady se sluší podotknout, že letenku jsem dostal jako bonusovou za platby kreditkou. Platil jsem jen 1760Kc taxy. Nevzpomínám si, kdy jsem takhle dobře investoval, tohle byl opravdu big deal.

Bylo tam! Kolo. Krásné shledani. Venku totální vedro, našel jsem si klidný plácek a rozbalil krabici. Zjistil jsem, že mi kluci při údržbě sundali prehazku a ja nemám klíč abych ji pridelal zpět. Neměl jsem jak šlapat, měl jsem jen plné brašny, mega krabici a úsměv na tváři. Dobrodružství právě začalo.