Loučení s ÄŒínou

Tweet

Dneska to bude asi hodně emotivní protože jsem si zažil opravdu hodně.

Tento blog píšu pro sebe, pro své přátele a pro ostatní lidi, kteří mají otevřené srdce. Pro sebe proto, že až budu jednou starší tak abych se mohl podívat, co jsem to býval za člověka. Pro své přátelé proto, že nemám šanci se s každým vídat a chci, aby o mě něco věděli. A pro ostatní proto, že jim dávám šanci přečíst si o věcech, které sami třeba nikdy nezažijí.

Dneska to bude asi hodně osobní. Pokud s tím někdo má problém, nechť raději přestane číst. Budu hodně mluvit o tom, jak jsem se měl dobře a pokud to někdo vidí tak, že se chci jen napařovat tak nejsme naladěni na stejnou notu. Všichni ostatní jsou srdečně vítáni.

Než se dostanu k tomu, proč pro mě tento týden znamenal tak mnoho, rád bych objasnil, jak je to se mnou.

Všechno moje chování pochází z výchovy od rodiny. Přestože miluji svoji mamku a tátu (nevlastního, pravého jsem nikdy nepoznal) tak naše rodina nebyla ideální a stalo se v ní plno věcí, které se těžko zapomínají. Musel jsem se osamostatnit velmi brzy a i když to vlastně vedlo k tomu, že jsem dneska tam kde jsem, tak druhá strana mince je ta, že velmi citlivě vnímám všechno okolo citových vztahů, rodiny a podobně. Když se dívám na film, kde syn potká po 50 letech svého pravého otce tak mě to rozpláče, přestože já vůbec nevím o koho jde a můj “nevlastní” (nemám rád to slovo) mi dal do života tak strašně moc, že jsem si těžko mohl přát lepšího. Proto jsem celý život vždycky tíhnul k rodině svých přítelkyň a také jsem tam vždycky našel lepší zázemí než “doma”, které je v současné době nulové (nemyslím teď u sebe doma). Doufám, že tento úvod pomůže pochopit následují řádky.

Momentálně jsem v Hong Kongu a s velikou bolestí jsem dnes opustil Čínu, resp. rodinu Xie (čtěte “ši’ej”). Přijel jsem sem jako totální cizinec, jako někdo, kdo je schopen cestovat přes půlku světa kvůli pochybné oslavě strávené v neznámém prostředí. Odjíždím natolik obohacen, že to nelze popsat slovy.

Už když jsem sem jel tak jsem se moc těšil. Psal jsem, že asijská kultura je té naší natolik vzdálená, ale přitom mě osobně tak moc blízká. Spletl jsem se. Je mnohem dál a mě mnohem blíž.

Lidé tu spolu mluví. Každý den si hodiny a hodiny vypráví. Sedí spolu pod jednou dekou, obličeje jsou centimetry od sebe, nohy se dotýkají a mluví spolu. Každý den. Hrají hry. Proto jsou tak dobří, ale to je jen následek. Co jsem tu tak jsem se naučil spousty her ale není to o nich. Je to – pro ně – o zabíjení času – pro mě – o trávení času spolu. Hrají karty, majing, desítky deskových her. Je to totálně odlišný způsob života než u nás. Rodina se tady uctívá, staří lidé se chovají v neuvěřitelné úctě, protože všichni jejich potomci a potomci jejich potomků jsou jim vděčni za to, že díky nim jsou na tomto světě. Sobeckost tady neexistuje v pojetí jaké známe.

Když jsem chodil se Simčou tak probíhal soudní spor mezi ní a otcem o určení otcovství o Dominika. Ona ho chtěla do své péče a on do střídavé. Výsledek? Střídavá péče. Věc, kterou já osobně považuji za neuvěřitelně nešťastnou. Domča chodil domů občas velmi smutný a pak jsem zjistil, že to bylo proto, že si měl do žákovské napsat adresu “domů”. Kde je “domů”, když každý týden musí sbalit svůj kufr a jít bydlet někam jinam? Dítě kočovník. Bez domova. Každý týden totálně jiná výchova. Důvod? Sobeckost samozřejmě. Oba rodiče ho chtěli pro sebe. Já to dovedu pochopit. Taky bych to tak chtěl. Jsme prostě takový. Ale v Číně to tak není. Tady je důležité to nejlepší pro dítě. Kašle se na to, jestli ho budu mít já nebo on, nebo ona. Důležité je to dítě. Pro nás něco nepředstavitelného. Když se člověk vzdá vlastního dítěte protože pro něj je prostě lepší vyrůstat v jedné rodině (ať už jeho nebo její) než ve dvou tak ten druhý bude společností prostě odsouzen, “že se mu to hodí”, “že se na něj vykašlal” atd.

Potkal jsem tu dvojčata. Obě vyrůstali v různých rodinách. Matka neměla dostatek peněz na výchovu obou a tak jedno z nich dala do jiné rodiny, kde byly jen 2 dcery a rodina hrozně chtěla chlapce. Nebyla to cizí rodina, byla to sestra. Přesto by to u nás bylo nepředstavitelné, ale tady je to věc normální a jak jsem mohl vidět, oba kluci byli naprosto zdraví a šťastní. Bláznovství? Dáte raději druhé dítě do jiné rodiny, nebo budou obě trpět nedostatkem peněz a základních životních potřeb, ale budou vaše? Ano. V Číně jde o prostě skutečně dítě.

Byl jsem cizinec v cizím mÄ›stÄ›. PÅ™ijel jsem mezi totálnÄ› neznámé lidi a nevÄ›dÄ›l jsem, co vlastnÄ› můžu čekat. Doufal jsem, že díky pozvání od dcery se ke mÄ› budou chovat alespoň trochu upřímnÄ› a bude to docela fajn. Bylo to jinak. Milují mÄ›. Důvod? Né já. Každého sluÅ¡ného človÄ›ka tam odjinud by milovali. Podstata je, že do jejich života najednou pÅ™iÅ¡el nÄ›kdo jiný. Rachel mi vyprávÄ›la, že rodiče mají 2 dcery (což se v ČínÄ› moc nenosí) a jednoho syna. 3 dÄ›ti je pro nÄ› moc. Mohli jet do vÄ›tších mÄ›st za prací, ale rozhodli se zůstat, protože jim chtÄ›li být nablízku. Museli pracovat velmi tvrdÄ› každý den aby mohli každému jednomu z nich zaplatit Å¡kolu, která se platila komplet. Když mi to vyprávÄ›la tak se u toho rozplakala, protože “vlastnÄ› nevím, jak mám rodičům podÄ›kovat za to, že tohle pro mÄ› udÄ›lali”. Neuvěřitelná pokora a vdÄ›k – zkuste to najít u naší dneÅ¡ní mládeže. Myslím, že já jsem byl ta odpověď. Rachel mluví pomÄ›rnÄ› dobÅ™e anglicky (na Čínu), narozdíl od bratra (více či ménÄ›) a sestry (která je paradoxnÄ› učitelkou angličtiny na prvním stupni). Proto ji museli velmi často volat ke mÄ›, kdykoli mi chtÄ›li nÄ›co říct. JasnÄ› jsem vidÄ›l, že si uvÄ›domovali, že vÅ¡e, co do ní investovali, nebylo zbytečné, protože jí nebýt tak bylo plno vÄ›cí mnohem složitÄ›jších. Radost kterou jsem jim pÅ™inesl, byla dvojnásobná.

Malá vsuvka. V Číně mají určité levely pro to, jak dobře umíte anglicky. Rachel je tuším na 6. levelu a od tohoto levelu dokáže najít slušnou práci (jakou má ona). Ale třeba zahraniční společnosti berou až od levelu 10 (celkem tuším 18). Je to velmi funkční porovnání znalostí a dovedností napříč Čínou.

A ještě jednou k angličtině. Jsem hrdý na to, že moje návštěva určitě změnila mnoho přístupů k tomuto jazyku. Lidé z menšího města si obvykle myslí “na co se to budu učit, když to nikdy nepoužiju”. Díky mě zjistili, že to někdy dokáží použít a zjistil jsem, že spousty lidí se zařeklo, že se to naučí jen proto, aby příště nepřišli o příležitost si se mnou popovídat. Jak moc jednoduché a přirozené.

Pojďme zpět. K pohostinosti. Ta je nepopsatelná. Myslím, že mají nějaké nadpřirozené schopnosti, protože kolikrát jsem si to ještě ani nestihl pomyslet, a už se to plnilo. Vítejte v nebi?

Hluboce mě to zasáhlo. Bratr “taťky” který mě objímá a říká mi “i love you”, 90 letý děda který přijede na poslední mojí večeři jen proto, aby mi řekl, že je nesmírně štastný za to, kolik jsem přinesl radosti a štěstí celé jeho rodině, že mi to nikdy nezapomene a ať určitě přijedu znovu, otec který mě líbá na tvář a nepustí mojí ruku skoro hodinu, bratr který si mě 20x za sebou vyfotí, kamarád který mi napíše, že jsem jeho nejlepší přítel a že si hrozně přeje mě znovu potkat, kamarádka která píše R že se začne učit anglicky jen proto, aby mi mohla poděkovat za návštěvu, desítky stisků ruky denně, stovky fotek, desítky pozvání na obědy a večeře, nepřeberně dárků. Jen “red bagů”, což jsou tak zvané “lucky many” jsem dostal nepočítaně a peníze dali dohromady přes 1000 Kč (od těchto chudých lidí!). Můj odjezd byl plný slz, ale to jsem se ještě držel. Zlom přišel až druhý den.

Když jsem tu byl poprvé tak K. při odjezdu hrozně brečela. Vyložil jsem si to jako zamilovanost a protože jsem ji nechtěl zklamat tím, že jí poskytnu naději na něco, co nehledám, tak jsem dal přednost pozvání od R před jejím. A pak přišel dnešní odjezd. Do busu mě naložili takovým tempem, že jsem si ještě ani nic neuvědomil, ale za pár okamžiků mi to došlo. Odjíždím. Knedlík. Zamžené oči a neuvěřitelný smutek. Dostal jsem zprávu od R s přáním štastné cesty a to to jenom zhoršilo. Pak mi najednou volaal K. kterou jsem tu celou dobu neviděl. Řekla mi, že právě mluvila s R a že ona i její kluk hrozně brečí. A že když jsem odjížděl minule a K brečela, tak sejí R smála proč to dělá. A teď že je na tom stejně. Hrozně mě to dojalo a už to nešlo zadržet. Lidé z autobusu asi nikdy neviděli cizince, podle toho jak si mě prohlíželi, ale určitě neviděli cizince brečet. Stál jsem nekonečně minut na hranici Čína / Hong Kong a nedokázal se odhodlat k její překročení. Opustit něco tak krásného, něco tak lidského mě tak moc bolelo, že nevím, co víc už dokáže být bolestnější. Do toho jsem dostal zprávy typu že “navždy Tě milujeme” a “naše rodina je i Tvoje rodina jednou pro vždy”. Nepředstavitelné zasažení mého srdce.

Kamarádi se mě často ptali, “kdy už pojedeš do Číny, když jsi zcestoval tolik zemí?” A já odpovídal “Mě se tam nechce, čínani jsou hrozně uzavření a určitě se tam nebudu cítit dobře”. Oh. Jak moc jsem se mýlil. Nikdy jsem nepotkal lidi jako tyto. Našel jsem zde druhou rodinu, těžko se mi vrací do civilizace, která je tak daleko od mého myšlení. Nevím, jak vyjádřit díky za to, co všechno pro mě udělali, hlavně vnitřně. Děkuji za to, že na světě ještě pořád existuje taková lidskost.