Ahoj z Filipin! Konecne jsem se dostal k PC tak par radek o tom co se zatim stalo.
No vlastne toho ani zas az tolik nebylo. Na te umorne ceste bylo pozitivni jenom to, ze byla volna 4 sedacka tak jsme se s Martinem po 6h prohodili a oba jsme si trochu schrupli. Paradni bylo pristani v Taipei kdy jsem opet videl nejake to zvraceni (stejne jako pri letu z Madridu v te nejvetsi bource) nebot byla oblacnost jak blazen a fakt to nehorazne hazelo. Moc se mi pak nechtelo znovu do mraku, ale nejak jsme se do te Manily museli dostat.
Vybaveni informaci ze taxikari si uctuji nehorazne predrazene ceny z letiste jsme to udelali po svem – nejdrive jsme zdarma prejeli mikrobusem na terminal domacich odletu, pak sli pesky na silnici a nakonec jsme si vzali taxika na ulici. Sice jsme malem zpusobili dopravni kolaps protoze taxikari se o nas mohli poprat, ale na autobusovou zastavku jsme jeli za 100 pesos misto za 350 – a to mel na taxametru jen 75.
Autobus smer Batangas nam jel za pul hodiny a stal 160 pesos. Jinak kurz je asi 2,50 pesa za korunu. V Batangasu jsme si koupili listek na lod a poprve jsme vyrazili na more smer Calapan na ostrove Mindoro. Puvodne jsme chteli na Puerto Galera a jit na plaze, ale uz nic nejelo. V Calapanu to vzalo rychly spad, hned jsme naskocili do dodavky a jeli smer Roxas. Tam jsem bohuzel prisel o svuj fotak protoze mi vypadl z kapsy jak jsem se snazil nekam si dat nohy (kdyz je v aute 2x tolik lidi nez sedacek tak to neni vzdycky snadne). Pekne me to stve, ale fakt je ten, ze po 2 dnech neustaleho cestovani jsem byl opravdu uplne vyrizenej a unavenej, pozornost a ostrazitost nula.
Do Roxasu jsme dorazili par minut pred desatou a mohli jsme hned jet na Panay, ale uz nebylo sil, tak jsme si vzali hotel (450 pesos), dali par piv (San Miguel) a slo se na kute. Rano jsme naskocili na trajekt v 10h a tesili se na Boracay. Jenze.. lod mela hodinu zpozdeni a pak jsme dalsi hodinu cekali na uvolneni mola, takze prejezd mezi ostrovy nam vzal cely krasny den.
Dostat se na Boracay z mesta Caticlan bylo snadne. Ignorovali jsme milion nabidek od tuktuku a prosli se k molu pesky, hodne me potesilo jak jsou Filipinci usmevavi, i ti co ziji v chatrcich zamavaji a usmeji se, coz vsude v Asii neplati, nekdy je turista tercem zavistivych pohledu.
Boracay neni zas tak maly a tak jsme se na White Beach nechali prevezt trikolkou. Je to tu hezke, ale pisek samozrejme neni bily 🙂 Vecer jsme si dali za 200 pesos snez co se do Tebe vejde a pak 3 kybliky v nejakem hlucnem baru (Gillis tusim). No a dnes celkem nuda protoze od vcerejsiho vecera nepretrzite prsi takze ono dohromady vlastne ani neni co vypravovat 🙂
Tak zase priste pa.