Norsko na kole – díl 2

Tweet

Tak jsme zpět v Norsku. Tedy, jsme tam vlastně pořád, od té doby, co nás usměvavá paní opustila na vlakovém nádraží, kam jsme se po hororové noci měli vrátit.

Protože vlak směrem BERGEN nám jel z OSLA brzy ráno, nezbylo nám, než spát někde blízko. Myšlenku na kemp minulé noci jsme nezavrhli, ale cestou jsme se snažili najít každou příležitost k co nejlepšímu “ubytování” v centru. Nakonec jsem to našel. Krásný travnatý povrch. Sice blízko silnice, ale vše bylo hezky upraveno a jevilo se to jako ideální místo k přespání. Jen několik minut od vlakového nádraží. Tak jsme tam položili kola a já se vydal na průzkum. Hřbitov. No jo, všichni tam jednou budeme spát, tak proč ne. Problém se ukázal však později – pořád tam někdo chodil. Další průzkum. Aha, ono to je průchozí s lidé si tudy zkracují cestu. Tak jsem šel hledat nějaké místo v koutu. Asi po půl hodině jsem ho v tom rozlehlém place našel. Cestou zpět jdu co nejblíže plotu a koukám, jestli neuvidím něco ještě lepšího. Najednou něco zaslechnu. Skoro půlnoc. Tma jak v pytli. Vytřeštěně zírám do očí nějakého člověka, který nehnutě stojí schován v houští. “Hi,” vypadlo ze mě. “Hi,” vypadlo z něj. Najednou vidím, že tam jsou celkem tři. Přidal jsem do kroku a vrátil se “na promenádu”. Už jsem se tam neodvážil, nevěděl jsem, jestli to byl hlídač, který mě celou dobu pozoroval – co mám za lubem – nebo někdo jako my a čekal na šanci se skrýt. Každopádně po tomto zážitku už nebyla noc nic moc, neustále jsme se budil a fakt jsem byl rád, když po čtvrté začal zvonit budík..

Cesta na vlakáč probÄ›hla v poklidu a já s radostí poprvé vyzkouÅ¡el můj zbrusu nový a v Norsku koupený titanový hořák s automatickým zapalováním o váze 88g. Neumíte si pÅ™edstavit, jakou jsem mÄ›l radost, když jsem si to koupil 🙂 UvnitÅ™ nářadí jsem nám k snídani uvaÅ™il teplé párky! No labůžo a nezkazilo ho ani remcání policie, že tohle se tu nesmí (pÅ™iÅ¡la s křížkem po funuse).

Uložili jsme si kola do speciálního vagónu a dřepli si na naše místenky očekávaje celý den cestování.. Vlak to byl super, krásně se v něm jelo, dalo se koupit jídlo a pití (my měli tedy vlastní jídlo), prostě pohoda.

Teď se ale dostávám k tomu, že né vždy je dobré jezdit jen na blind. Teprve cestou jsem zjistil, že jedna z nejkrásnějších cest pro kolo vede právě podél železnice. A že je tedy škoda, strávit ji ve vlaku. V prospektech jsem se dočetl, že nejlepší je vystoupit ve městě Haugastol a vystoupat 27 km do nejvyššího bodu železnice – FINSE – a posléze sjet nějakých 65 km až na úpatí fjordy ve FLÁMu. Nějak nebylo odhodlání šlapat do kopce (ač zcela zbytečně, nebylo to nic prudkého) a tak jsme se alespoň rozhodli vyskočit v půli naší cesty a sjet si to dolů. Ve vlaku jsme narazili na nějaké dvě švýcarky které měli v plánu jet až do Vossu, tam si půjčit kola a vyrazit na druhou stranu “naší” fjordy.

Vyloděni ve FINSE bylo drsný. Zatímco ve vlaku bylo příjemně teplo a krajina za okny vypadala prostě nádherně, tak po vystoupení nás čekala drsná horská realita. Štiplavá zima a hrozný vítr. Se sebezapřením jsme se oblékli a připravili na cestu. Ta ubíhala dobře, protože silný vítr nám foukal do zad a když to náhodou nebylo z kopce ale po rovince, tak člověk stejně nemusel šlapat jak ho ten vítr doslova tlačil. V jedné zatáčce jsme si připadal jak řidič motorky jak moc jsem byl nakloněný aby mě to neshodilo, neuvěřitelný. Milana to z kola shodilo, ale naštěstí se nic nestalo. V tu chvíli jsem zalitoval jen jedné věci – že jsem si nevzal dlouho prsté rukavice. Finse je sice jen 1222 metrů nad mořem, ale v této oblasti to docela stačilo a sníh na vrcholcích kolem nás byl svědkem. Menší utrpení (člověk se totiž ani nezahřeje, když nemůže šlapat) trvalo asi hodinu, než jsme sestoupili níže kde už zavládla pohoda. Našli jsme si opuštěný srub, vyvěsili tam českou vlajku a uvařili si na verandě jídlo. Bylo to prostě nádherný.

Celý zbytek cesty byl jako z pohádky – všude divokrásná příroda, skály, krče, jezera, vodopády. A pořád z kopce. Jeden úsek byl z kopce tedy až moc, člověk div nepřepadl přes řidítka a občas jsme museli slézt z kola. Byli jsme rádi, že máme drapáky..

Flám mě zklamal. Krásný záliv fjordy, ale lemován hodně rušnou silnicí, která totálně zdevastovala jakýkoliv pocit romantiky. Na spaní to nevypadalo a tak jsme se rozhodli pokračovat. Původní plán projet 10 km tunelem (jak nám poradila paní v Oslu) se ukázal jako zcela nereálný a tak se štěstím jsme chytli právě odjíždějící autobus a nechali jsme se převést na druhou stranu fjordy. Tam jsme projeli jakýmsi zhaslým tunelem (ošklivé 4 km ve tmě, vlhku a zimě) a po hodině hledání jsem našel to co jsem hledal. Neuvěřitelně krásné místo ke spaní přímo na úpatí moře s výhledem na skály kolem. Nepopsatelné. Samozřejmě proběhlo koupání (hrozná kosa) a i přes protesty Milana, že se to nesmí, jsem nasbíral nějaké dřevo a rozdělal táborák. Upekli jsme si párky, opekli chleba, popíjeli vlastní zásoby alkoholu a bylo nám nevýslovně hezky. Za tímhle přesně jsem do Norska jel. Prostě nádhera. Ten večer jsem se do téhle země opravdu zamiloval.