Ráno se člověk vzbudí v sadu a po posnidani čerstvě natrhaneho vína vyrazí směr Tatev. Nekonečný kopec před sedlem vzdává a sazí na dva náklaďáky, jejichž řidiči, popijejic vodku, spolu závodí a zatáčky jezdí smykem. Štěstí přeje a tak auta nevybuchnou i přes časté opravy plynového vedení (v Armenii se většinou jezdí právě na plyn) s cigaretou v ústech. Cíl je na dosah. Obrovská lanovka se klene nad dvěmi udolimi a majestátne hory, pokryté na vrcholcich sněhem, berou dech.

Malá vesnicka má jen jednu restauraci s domácí pekarnou, kde je každému ochotně předvedeno, jak místní placata specialita vzniká. Po skvělém kebabu následuje otázka ohledně noclehu a okamžitě přichází nabídka volne místnosti v domě.

Voní tu chléb, víno a ve vzduchu je cítit pohoda, v našich krajích nevídaná. Tohle je zkrátka Arménie. Národ, jenž byl tak dlouho v útlaku až se rozhodl, že světu ukáže lepší způsob jak se k sobě chovat.

V Armenii člověk na kole moc kiláků nenajede. Není šance, protože lidi vás šlapat nenechají.

Původně jsem nechtěl psát z mobilu, co se dělo a tak. Že si to jako zapamatuju. Ale po dvou dnech to nedávám. Musím psát hned. O tom, jak nám při každé zastávce nabizeji nocleh. Jak nás zdarma hostí. Jak bezvladneho Jirku naložili do Volhy a plukovník mu osobně otevřel dveře v řeznictví, kde jsme zdarma spali. O snídani, která byla u prodavače potravin doma, stala 130 Kč a obsahovala flašku vina, 3 piva, 10 vajíček, klobasy, šunku, vodu, kafe, rajčata a další zeleninu. O oslavě narozenin, kam nás spontánně pozval oslavenec a servirovali nám vybrané armenske pochoutky mnoho hodin. O rybarich, kteří nám zdarma dělali kafe, dolili vodu do bidonu a nechali Jirku koupat se sumecky. O ridici, který nás ochotně nabral u hranic a Azerbajdzanem a svezl nás přes ty nejhorší kopce.. nekonecne mnoho zážitků za dva dny od nekonecne mnoho fantastických lidi. Arménie mě šokuje. Každým okamžikem. Je to jiné než v jiných pohostinnych zemích protože tady jste doslova nuceni k jejímu užívání. Je to příjemné, krasne, lidské. Úžasný pocit z toho, že druzba v ryzí podobě na této planetě pořád existuje. Hlavně ve stínu petitisicoveho Araratu.

Jak to jen říct. Kombinace 3 flasek vina a flašky vodky v Crystal Lounge a flašky Becherovky na palubě způsobila drobné potíže jako ztracené pasy, peněženky atd. Za neuvěřitelného úsilí se nám nakonec podařilo překročit hranice, což nebylo snadné vzhledem k výše uvedeným okolnostem a tomu, že vízum lze zaplatit jen v jejich měně, přičemž v dosahu není žádné ATM. No.. vše dobře dopadlo, sedíme u vychodu, kola s námi a také 4 promile. Co teď?

Dlouho bez článků. Dlouho ve stresu. Každých 10 minut telefon..

KonečnÄ› dovolená. Po víc jak půl roce. Bez mobilu. Jen kolo a … Arménie..