Triglav je ještě daleko.

Díl druhý: je to fakt do kopce a usínat budeme uprostřed skal.

Šli jste někdy třeba do 7. patra v paneláku pěšky? Pokud ano, tak si jistě vybavíte, že těch pár minut co to jdete nahoru vám dá celkem zabrat, srdce bije na poplach, zrychlený dech a třeba i nějaké ty krůpěje potu.

Tak z nás jako sakra crčely proudy vody. Jsem až nechápal, co krok to čůrek potu opustil mou tělesnou schránku. Protože to neni jako 5 minut chůze. To jsou hodiny a každý metr do dálky je metr do výšky. A nešlapete po uhlazených schodech, ale po šutrech a kořenech. Ta první stěna byla fakt hustá, na začátek naší cesty docela hard-core, štěstí je, že to bylo lesem a sluníčko si nás tak nemohlo plně vychutnat.

 

Přesto padá prakticky veškerá zásoba vody. Metry přibývají pomalu, zejména ty výškové, ale nakonec se nám úspěšně daří ten kilometr vystoupat a odměnou nám je první horské jezírko. Bájo! S náčelníkem nedokážeme odolat a naše spocená a unavená těla noříme do ledové vody. Užasný pocit. Dáváme se do řeči s několika dalšími horskými nadšenci a natrefujeme na lidi ze Šluknova (svět je fakt malej). Svačíme, odpočíváme, ale všechno má svůj konec. Ostatně ty hezčí jezírka nás teprve čekají. Tak vyrážíme. Jde se podstatně lépe, drsné stoupání je nahrazeno celkem monotóní úzkou cestičkou kdy se jen díváte pod nohy a tupě jdete ve stopě. Naštěstí máme super náladu, kecáme a cesta utíká a za chvilku nás přivítá Dvojno jezero, což je místo, kde jsou u sebe dvě větší horská jezera. A u nich první horská chata.

 

A VODA! Sláva. PET lahve jsou v mžiku plné a zaháníme žízeň. Ze zvědavosti nakoukneme do té chaty, kolik že tak může na takovémto místě stát vychlazené pivo? Jako med na medvědy na nás působí vůně zelňačky která se line jídelnou. Nedokážeme odolat a objednáváme si ji, včetně zlatavého moku. Ceny jsou pro nás překvapením, pivo, byť ne vychlazené dle našich představ, za 2 eura, jídlo kole 4 éček.. Na to, že to sem vozí vrtulník je to víc než dobrá cena a tak ji rádi platíme a trávíme příjemné chvilky v příjemném prostředí. Ostatně jak se v budoucnu ještě několikrát přesvědčíme, tyto ceny jsou prakticky stejné na všech chatách.

Je třeba jít dál. Ještě se ale stavujeme u jezera a chladíme naše těla.

 

Do vody se už neodvážíme, má jen pár stupňů, ale nebyly by to češi, aby se toho zalekli, takže opět potkáváme nějaké 2 týpky od nás, kteří tam skáčou a pak za šíleného řevu lezou za několik sekund ven. Jen se ale oklepou už tam jsou znovu a celá scénka se opakuje. Musim si vzpomenout na Houmra Simpsnovic jak je taky neponaučitelnej..

Je odpoledne a máme za sebou už pěknou štreku. Vychutnáváme si změnu krajiny kdy lesy jsou už dávno pryč a společnost nám dělají už jen klečové porosty a hvízdání svišťů. Náčelník zanechává část obsahu svých střev v 1,3 km. Malým spestřením je také hození kamenu do posledního jezera ale pak už jen zas ten krok za krokem po kamenité cestě, která se navíc začíná opět vlnit do kopce.

 

Je potřeba se občas přidržet aby se dal výškový skok ustát a tušíme, že lepší už to nebude.

Hele, kamzík!!! Sakra fakt tam je! Ale tohle neni ZOO. Tohle je příroda a on není sám, postupně jich vidíme několik. Líbí se nám ale to ještě netušíme, že nás v noci bude strašit..

Nastává první rozpor. Stojíme na místě, které vede buď doleva do hoodně strmé stráně, nebo doprava a z našeho pohledu se to jeví jako cesta po úpatí hory. Děda si trvá na svém, že je třeba jít po úpatí, kdežto Kelly a náčelník tvrdí, že je třeba jít doleva. Nakonec se k nám přichomítne týpek z Kanady jenž je vybaven mapou a po krátké poradě vítězí dědova verze. Modří již vědí. Ta chybná.

Velice brzo zjišťujeme, že nám příroda zase zahrála a cestička, kterou jsme viděli rozhodně není pro nás. Značení nás vede někam úplně jinam a dostat se na ono místo by vyžadovalo celkem nepříjemný sestup do rokle a pak zpět a to ještě s tím rizikem, že to bude taky špatně. Je už něco po 19. hodině, jsme unavení, začíná být chladno a fouká vítr. Děda který chytl druhou mízu snažeje se sám sebe přesvědčit, že jde určitě dobře je daleko před námi, ale ne tak daleko, aby jsme neviděli, jak se chytá za hlavu a lamentuje. Uznává, že tohle opravdu není ta cesta. Hodinu jsem šli špatným směrem. A přesto to bylo to nejlepší, co nás mohlo takhle večer potkat. Cestou jsem totiž zahlédl malý dolíček v němž rostla tráva, což působilo jako pěst na oko, neboť už několik hodin jsme nikde neviděli ani trs zeleně, natož takový plac.

 

Loučíme se s kanaďanem, který absolutně nechápe naše rozhodnutí že budeme spát venku. Jak jsme druhý den zjistili, šel taky špatně, protože nám jmenoval chatu ke které míří ale ta byla úplně opačným směrem. Snad je OK, protože ani ne hodinku po jeho odchodu už byla fakt tma. A my leželi v tom ďolíku. Jako SUPER! Fičel naprosto neskutečný vítr, ale zima nebyla, padlo několik vepřovek, chlebů, třetinky piv které jsme si táhli s sebou, startovačky bez a pak už jsme se jen na sebe přitiskli a chtěli spát. Což se ukázalo jako nesmysl.

Jako malý kluci jsme se samozřejmě začali strašit svištěma, kamzíkama a ve finále došlo i na medvědy. A do toho fakt jako fujavice. Všichni jsme se zalágrovali do spacáků tak, že nám koukal jen obličej a vítr využil každou škvírku aby nám nafoukl spacák na tolik, že jsme se skoro vznášeli. A do toho začal Kelly chrápat. Co chrápat. To byl takovej rachot, že tu noc se určitě uvolnilo spoustu kamenů a změnilo svou výšku o několik stovek metrů směrem dolů. Ale mělo to i pozitivní dopad. Kdo nespal díval se na hvězdy. Co díval. Zíral. Takhle nádhernou oblohu jsem snad nikdy v životě neviděl. Žádný světelný smog moderní civilizace. Jen úžasné krásné nebe. Mlhoviny, hvězdy. Usínám a vzpomínám. Ráno se blíží a s ním další perný den. Co nás ještě čeká?

A na závěr zase nějaké ty GPS souřadnice naší cesty.

Soubory pro Google Earth: část 1, část 2
Online mapa na Google Maps: část 1, část 2

This entry was posted in Triglav 2007. Bookmark the permalink.

One Response to Triglav je ještě daleko.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.