VÅ™elé pÅ™ivítání človÄ›ka nÄ›kdy prostÄ› nezahÅ™eje

Tweet

Sedim ve svém pokoji pod duchnou a klepu takovou kosu, že nemůžu ani pořádně psát. Důvod je prostý. Ten zatracenej Aeroflot mi zase někde ztratil zavazadlo. Resp. ho asi nestihl přeložit v Moskvě. Problém docela zásadní, pokud uvážim, že jsem asi 10 hodin od Hong Kongu, jen v jedněch slabých hadrech a venku je teplota rovná nule. Jsem opravdu naštvanej, protože dneska mi volali z letiště a řekli mi, že jsou schopni mi batoh poslat na nejbližší letiště (což je nesmyslně daleko, den v čudu) nebo mi ho sem dopravit někdy buhví kdy do týdne, což už tady nebudu. Nezbylo mi, než si ho nechat na letišti v Hong Kongu, kde jsou mi teplé věci platné jak mrtvému zimník a to doslova. Navíc mě mrzí, že uvnitř mám nějaké dárky pro tuhle rodinu a nemůžu jim je předat. Připadá mi to o to horší, že se tu o mě starají tak královsky, až mi to připadá někde nepochopitelné.

Rodiče Rachel žijí v relativně velikém domě. Mám pro sebe velikou místnost kde je jen postel, což je zařízení obvyklé ve většině ostatních místností, jak jsem zjistil. Nejde tu žádné topení, takže uvnitř je kosa, topí se tak, že do postele se vkládají nahřátá “sloní ucha” a dole v hlavní místnosti pak sedí všichni kolem topení, což je nádoba ze které sálá teplo díky něčemu, co je vyrobeno z uhlí. Toto se využívá také na vaření, operativně se na to pokládají různé nádoby. Nemají tu ani sprchu, takže po příjezdu mě čekala celkem (pro mě) trapná situace, kdy se kolem mě ve 4 hodiny ráno shluklo asi 7 lidí a všichni čekali, jak se budu mýt. Pro tento účel mi napustili jeden lavor (ohřátá voda smíchaná se studenou) na ruce a pak kýbl na na nohy. No, umyl jsem se a než jsem ty čistá chodidla vrazil zpět do zasmrazených ponožek tak jsem dostal pantofle. Největší co tu měli, takže mi z nich koukala půlka chodila. Bylo mi to jedno, chtěl jsem hlavně spát, což jsem taky neprodleně udělal. Sloní ucho je můj věrný přítel. Dobrou.